Pořadatelé dopředu slibovali, že letos připraví opravdu tvrdý Dakar. A odjeté etapy jejich slova jen potvrzují. Náročné etapy ničí techniku, účastníky ždímají na hranu naprostého vyčerpání. Jiná nebyla ani včerejší pátá etapa z Chilecita do Tucumánu. V ní navíc organizátoři pořádně zacloumali s nervy závodníků a především navigátorů. Kvůli nejasné navigaci nemálo posádek už v úvodní části měřeného úseku zbytečně ztrácelo čas. Organizátoři tak zamotali dění na trati, že motocyklisty raději do druhé části měřeného úseku vůbec nepustili, aby se čelně nestřetli s protijedoucími automobily a kamiony. Kvůli extrémním teplotám dosahujícím až 47 stupňů Celsia nakonec organizátoři zkrátili původní  měřený úsek dlouhý 527 km pro čtyřkolky a motocykly. Drama díky teplotě zažil Paulo Goncalves, kterému motorka chytla a shořela.

Vždy, když přijíždím do těchto Afrických zemí tak se ve mě nezapře Čech. Teprve později odhodím do očí bijící návyky, možná spíše lépe řečeno zlozvyky a začnu se chovat trošku přirozeněji. Doma jsme zvyklí nezdravit, tvářit se zaneprázdněně a odměřeně. Vytváříme si kolem sebe bublinu jakéhosi domnělého prostoru. Svým způsobem je to asi pohodlné, ale zde to není moc normální chování. Zpětně si vždy uvědomím ,za jakého hlupáka jsem, když se zde takto chovám. Je přece normální, když se s někým potkám, tak ho pozdravím se a podám si  s ním ruku nebo alespoň pokynu hlavou. Příkladem může být silniční kontrola. Na sto kilometrech cesty vychází  jedno místo u kterého se musí zastavit. Voják nebo policista si ověří  totožnost než nás pustí dále. Běžné chování je, že voják přijde k okénku a řidičovi podá ruku.  Teprve pak se začne ptát. 

Proklamovaná nejdelší speciálka Dakaru od roku 2005 se nesla ve znamení mimořádně rozbitého kamenitého terénu, přerušeného uprostřed 160 kilometrovou neutralizací. 

Každý den přemýšlím o čem hovořit a snažím se vybrat to nejzajímavější z toho mnoha co se okolo nás děje. Dnes nelze nezačít etapou. Bezesporu nejnáročnější a nejkrásnější na celém Africa Race. Start byl umístěn osmdesát kilometrů východně od bivaku na pláni, kde se pásly desítky velbloudů. Po úvodních rychlých šedesáti kilometrech závodníci vjeli do širokého údolí, mezi vysoké a jak uhel černé, skály.  Celé údolí je dlouhé mnoho desítek kilometrů a je vyplněno nádhernými žlutými dunami. Úžasný pohled už jen na ten kontrast. Toto byl náš dnešní, novinářský cíl. Dostat se sem a najít úbočí s průsmykem. Závodníci musí najít k němu cestu  a skrz něj se dostat z kaňonu ven. Závodní Tatra  i ostatní závodníci zachycení v tomto prostředí, určitě udělají radost vám i nám. Vstáváme dříve než motorkáři. Je to jediná možnost jak se na toto místo dostat. Úsvit nového dne nás zastihuje ještě na asfaltové silnici. O chvilku později se už navigujeme podle satelitních map mimo značenou cest  u. Prvních deset kilometrů vede kamenitá „polní cesta“.

Mistrovství světa cestovních vozů loni navštívilo 12 okruhů a jeho vítezem se stal Francouz Yvan Muller s Chevroletem Cruze 1.6. Obhájí titul i letos s Citroenem?

Po pondělní druhé etapě, v níž se tým musel vyrovnat s takovými nepříjemnosti, jako je absence pohonu 4x4 a vyražené čelní sklo, bylo těžké současně dát dohromady techniku a připravit se na další cestu. Aleš Loprais však jako správný bojovník prohlásil: „I když výsledek po druhé etapě moc dobře nevypadá a určitě z něho nejsem nadšený, při vší smůle bylo super, že se podařilo vůbec dojet do cíle. Teď můžeme znovu bojovat stále o stupně vítězů a věřím, že i o vítězství, protože je to teprve druhá etapa a na De Rooye, který je pro nás zásadní konkurent, ztrácím nějakých dvacet minut. Ten zbytek musíme nějak vyřešit. Samozřejmě není moc prostor na chyby, ale nezbývá nic jiného než nastoupit variantu A a letět, co to jde.“ Mechanici pak odvedli v noci z pondělí na úterý skvělou práci, proto už v šest ráno tamního času mohl Aleš hlásit: „Queen po repasi, noční šichta, jedu to projet!“

Závod jako Africa Race nelze pořádat bez podpory místních vlád . Obě země jak Maroko tak Mauretánie jsou více či méně maskované vojenské státy, i když Maroko je oficiálně království a Mauretánie prezidentská republika. Zde v Mauretánii je přítomnost vojáků vidět na každém kroku. Zvýšeno o ten fakt, že celý závod je pod jejich dohledem. Povětšinou se pohybují v povzdálí, ale vědí o nás. Ráno jsme jeli před závodníky k dunám a čekali než odstartují a přijedou. Jen co jsme zastavili o pár kilometrů dále, se na horizontu objevilo vojenské auto. Dalekohledem jsme byli zkontrolování a vojáci opět někam odjeli. Vědí o nás. S ohledem na současný stav závodu, odehrávající se pouze na západ od města Atar, jsem se včera zajímal o to zda na východě je opravdu tak nebezpečná situace. Prý Mauretánské úřady tvrdí, že situace na východě území je pod jejich kontrolou a je bezpečná, ale franzouszká vláda má oblast na východ od Ataru označenou jako „red zone". Tedy místo se zvýšenou mírou riz ika. Pro to je tedy závod v místech kde dnes je. Ptal jsem se pořadatelů zcela zištně. Dnes etapa končí ve městě Akjut. Do „hraničního" Ataru je to něco kolem dvě stě dalších kilometrů, ale kousek pod ním je jeden z přírodních světových úkazů, které stoji za to vidět. V horách pod Atarem je veliký vychladlý vulkán s nádhernou okolní scenérií. Bohužel nám tam cesta nebyla pořadateli doporučena. Museli by řešili nás výjezd mimo ohraničenou oblast a bylo by z toho zbytečně moc komunikace. Škoda, zítra etapa začíná a končí v okolí bivaku a přes den se takový výlet přímo vybízel.

Čtyři stovky kilometrů speciálního úseku poblíž argentinského San Rafael podle očekávání dál míchalo pořadím Rallye Dakar, bohužel ne tak, jak by si KM Racing Team a Loprais Team přáli.

Mauretánie je jedna z nejchudších zemí světa. Je pro to mnoho důvodů. Nepřísluší mi soudit zda je to místní politikou, necitlivým rozdělením hranic v nedávné minulosti nebo nedostatkem surovin pro export. Prostě to tak je a bohužel to za těch pár dní co jsme zde ani nepochopíme, ani nezměníme. Na podobné téma jsem včera večer jsem hovořil s Manfredem Krissem, bývalým dakarským závodníkem, který s Renem  Metgem pořádá Africa Race. Mluvili jsme o tom jak se změnilo vnímání Afriky za posledních pár let. Kontinent, který býval exotický se v myslích lidí přetvořil  na místo, kam je neradno jezdit protože se zde válčí. Situace v Sýrii asi hovoří sama za vše. Důležité je vědět, že pro Maroko tato příměra neplatí a současně i v Mauretánii mají tyto závody velkou prioritu a jsou vítány. Maroko je turistická destinace, které se problémy severní Afriky minulých let vyhnuly a mohu říci, že je zde bezpečno i pro normálního turistu. Mauretánie je pro nás vnímána jako neznámá země. Není ani divu. Už po pár kilometrech zjistíte, že jste v naprosto jiném světe. Sever Mauretánie je osídlen jen velmi sporadicky. Na hotely, vesnice nebo aglomerace zapomeňte rovnou. Ty tu nejsou. Jen roztroušené osady, které jsou tvořeny chýšemi z polorozpadlých dřevěných a oplechovaných dílů. Muži chodí oblečeni do splývavých hábitů ponejvíce modré nebo bílé barvy. Jediné betonové budovy jsou povětšinou mešity s ampliony vysílající do okolí zprávu o tom, že Alláh je veliký a to v celkem pravidelném rytmu.

Téměř jeden milion diváků okolo trasy konvoje Rallye Dakar 2014 sledoval slavnostní startovní ceremoniál. Posádky kamionů přijely k rampě až ve večerních hodinách a formálně tak vstoupily do 36. ročníku soutěže. Ještě za světla ovšem vyjela na startovní rampu buggy MD Optimus s číslem 379  s Josefem Macháčkem a Vlastíkem Tošenovským. "Atmosféra je tu báječná, cítíme se skvěle. Už jsme přijati na Dakar a od zítřka půjdeme do toho! Je to paráda," rozjímal Macháček před startem. 

V Argentinském Rosariu jsou již připraveni na start letošního Dakaru všichni členové INSTAFOREX LOPRAIS TEAM i KM Racing teamu. Nejprve vyjedou v sobotu pozdě večer společně se všemi účastníky při slavnostní startovním ceremoniálu na pódium, v neděli na cestě do San Luis ochutnají první porci závodních kilometrů. 

Celý KM Racing tým již dorazil na místo konání startu největší dálkové rally na světe Dakar rally 2014. Jako každý rok bude jeho součásti i press car jehož posádka se s vámi podělili o informace, fotky a videa z průběhu celého závodu.

V sobotu 7.12. se ve sportovní hale TJ Sokol Královské Vinohrady v Praze sešli cheerleadingové i taneční týmy a skupiny z celé České republiky na tradičním SPIRIT CHEER CUPu 2013.Letošní historicky první téma bylo Beach párty, a tomu také odpovídala atmosféra celé soutěže. Startovní listinu letos rozšířily i týmy z Ruska, Běloruska a Polska.

Prohlédněte si fotogalerii - 2. část

O TOP-TEN přišli Čeští reprezentanti (OpavaNet/Accom) na 90 km kajak dlouhé etapě. Roztrhl se jim jeden z člunů o starý kontejner a museli 50 hodin absolvovat všichni 4 členove týmu jen s jedním kajakem. To bylo vyhodnoceno jako jeden z největších výkonů Mistrovství světa! Jinak jsou "úplně mrtví", mají zničená chodidla a nejhorší bylo strávit 2 dny v jednom kajaku v džungli, ale podle slov Tomáše Petrečka "to přežijí".

Ve dnech 7. - 8. 12.2013 se v okolí maďarského města Veszprém jela Mikulás Rallye. Nabízíme vám několik zajímavých fotek z této soutěže od Lenky Sklenákové.

Prohlédnout fotogalerii