Vzpomínka na olympijskou Paříž

Text a foto: Kateřina Pavlíčková

Rok 2024 byl pro Paříž olympijským rokem už potřetí. Poprvé se olympijské hry v hlavním městě Francie konaly v roce 1900, jako druhé hry v jejich moderní historii. Po úspěchu her v Aténách 1896 se zdálo, že novodobou olympiádu čeká jen zářná budoucnost. Paříž ale optimistická očekávání zchladila.

Program byl rozložen do několika měsíců (od května do srpna), hry byly doplňkem Světové výstavy a ve srovnání s ní zůstaly stranou diváckého zájmu. Je třeba ale zmínit i plusy her – účast prvních žen, na rozdíl od Atén se v programu objevily i sportovní hry a poprvé se zúčastnili také sportovci z Čech.

Další hry v St. Louis, označované za zmatené, chaotické až skandální, málem zatloukly poslední hřebíček do rakve s olympijskou ideou. Londýn v roce 1908 naštěstí hry s pěti kruhy ve znaku zachránil.

Šanci na nápravu dostala Paříž v roce 1924. Sbohem svému dílu zde dal Pierre de Coubertin. Poprvé bylo oficiálně použito heslo Citius, Altius, Fortius. Na hrách zářily takové legendy jako létající Fin Paavo Nurmi nebo americký plavec „Tarzan“ Johny Weissmüller. Paříž také přinesla první zlatou medaili pro Československo zásluhou gymnasty Bedřicha Šupčíka a jeho umění ve šplhu na laně.

Potřetí se olympijské hry vrátily pod Eiffelovu věž po 100 letech. Třetí hry pro Paříž byly i třetími hrami pro mě. Přesněji řečeno byly to třetí olympijské hry, které jsem navštívila přímo v místě konání.

Poprvé jsem olympijskou atmosféru nasávala v Aténách v roce 2004. Tehdy to pro mě bylo jedno velké WOW. Poprvé na olympiádě, navíc v místě jejich novodobé premiéry. Jako milovnice olympijské historie jsme mohla na vlastní oči vidět Panathénajský stadion a jako český fanoušek i dvoudenní cestu Romana Šebrleho za zlatem v desetiboji.

Podruhé jsem si olympiádu užila coby výherce jedné vědomostní soutěže o 8 let později v Londýně. Tyhle hry mám spojené hlavně s VIP návštěvami Českého domu a setkáním se sportovci, včetně stříbrného Vavřince Hradilka. Pokud jde o největší sportovní zážitek, tak to byl jednoznačně olympijský tenis ve Wimbledonu.

Do Paříže v loňském roce jsem opět cestovala „jen“ jako fanoušek. Dostat se na olympiádu je pro fotografa v podstatě totéž jako pro sportovce. Tentokrát mě ale absence na sportovištích s profi fotovýbavou mrzela nejvíc. Pařížské hry totiž vnímám jako ty nejvíc fotogenické. Beachvolejbal pod Eiffelovkou, šerm v Grand Palais, cyklistika na Montmartru, městské sporty na Place de la Concorde, lukostřelba u Invalidovny, jezdecké soutěže ve Versailles … to byl prostě umělecký zážitek.

Fotky, které jsem nafotila malým foťáčkem nebo mobilem z hlediště, nemůžou konkurovat těm, jež loni přinášely agentury. Ale jako vzpomínka na olympijskou Paříž snad postačí.