Co mají společného Persie, koně, malleta, britští důstojníci, Argentina a olympijské hry?
Pólo, jezdecký týmový sport. Jeden z nejstarších sportů na světě. Pólo se poprvé hrálo v Persii v 6. století př. n. l. Zpočátku bylo tréninkovou hrou pro elitní jízdní jednotky, např. královskou stráž. Časem se stalo perským národním sportem, který v širokém měřítku hrála šlechta, bylo důležitou zábavou u dvora a natolik populární, že ho ve svých dílech zmiňovali i perští básníci.
Ve středověku se hra rozšířila mimo jiné i do Indie, kde se s ní v 19. století seznámili britští důstojníci a následně ji importovali do Velké Británie. V USA hru zpropagoval J. G. Bennett, vydavatel New York Herald, sportovec tělem i duší, a mimo jiné také sponzor expedice H. M. Stanleyho, která měla v Afice nalézt cestovatele Davida Livingstona.
Prohlédněte si velkou fotogalerii Kateřiny Pavlíčkové:
Pólo bylo dokonce součástí olympijských her. Poprvé se na nich představilo v roce 1900 v Paříži. Tři z pěti zúčastněných týmů byly národnostně smíšené, prvním olympijským vítězem se stalo britsko-americké družstvo. Zajímavostí je, že jeden z hráčů, Francouz Maurice Raoul-Duval, hrál ve dvou týmech. Jednak byl členem britsko-francouzského družstva, které se podělilo o třetí místo se Mexikem, a hrál rovněž za francouzský tým, který skončil pátý. Součástí programu olympijských her pak bylo pólo ještě v letech 1908, 1920, 1924 a naposledy v roce 1936. V Paříži roku 1924 a v Berlíně 1936 zvítězila Argentina, která je aktuálně světovou velmocí v pólu.
Pólo hrají proti sobě dva čtyřčlenné týmy jezdců na koních, jejichž cílem je pomocí dlouhé pálky dostat míček do brány soupeře. Hraje se na hřišti, které zaujímá plochu přibližně 6 fotbalových hřišť. Hra je rozdělena na 4 až 8 částí, které se nazývají chukka (čaka), každá trvá 7 minut a 30 sekund. Jednotlivé části oddělují 3 až 5 minut dlouhé přestávky. V kontinentální Evropě se hraje na 4 čaky. Brány jsou postaveny ze dvou tyčí vzdálených od sebe 7,63 m bez horního příčného břevna. Po každé vstřelené brance se mění směr hry.
V týmech spolu mohou hrát ženy i muži, limitem není ani věk. Každý hráč má ale přidělený takzvaný handicap, který se pohybuje v rozmezí od -2 do +10. Součet handicapů členů týmu potom určuje týmový handicap a rozdíl týmových handicapů je výchozím skóre zápasu. Teoreticky maximální možný rozdíl ve skóre tak může být 48:0, to v případě, že by proti družstvu naprostých začátečníků (čtyřikrát -2) nastoupilo družstvo nejlepších profesionálů (čtyřikrát +10).
K vybavení hráče patří přilba, rukavice, chrániče kolen a pálka zvaná malleta s hlavou doutníkového tvaru, kterou hráč musí držet v pravé ruce. Všichni hráči hrají v bílých kalhotách. Na jeden zápas potřebuje hráč minimálně dva koně, v zápasech nejvyšší kategorie je číslo mnohem vyšší, hráči mění koně i během čaky. Nejlepšími koňmi pro pólo jsou polo pony, jsou to kříženci argentinského plemene criollo a anglického plnokrevníka. Musí být rychlí, obratní, výbušní, současně však lehce ovladatelní, nesmí se bát kontaktů. Kůň musí mít na nohou bandáže, ocas má zapletený, aby se do něho nezapletla pálka, a hříva se stříhá úplně nakrátko, aby ji netrhaly otěže.
Strategie hry v pólu je založena na „linii míče“. To je imaginární čára, která prochází míčem a mění se pokaždé, když hráč změní směr jízdy. Hráč, který zasáhne míč, má obecně právo na cestu a ostatní hráči mohou překročit linii míče jen tehdy, pokud tím nevytváří nebezpečnou situaci. Většina přestupků se týká situací, když hráči nesprávně překračují čáru míče nebo porušují právo na cestu.
Nezbytnou, tradiční a filmem Pretty Woman proslavenou součástí hry v pólu je zašlapávání drnů diváky v přestávce mezi čakami.
V České republice se pólo poprvé hrálo v roce 1993 v Praze na Strahově, hostem propagačního turnaje byl anglický princ Edward. V roce 2008 vznikl první pólo klub u nás. Česká asociace hráčů koňského póla v současné době sdružuje čtyři pólo kluby. Jedním z nich je i Noe Polo Club v Březině nedaleko Brna, který každý rok pořádá dva turnaje, vždy na přelomu jara a léta a na začátku podzimu. A právě z toho podzimního, který se letos uskutečnil ve dnech 20. – 22. září je fotoreportáž.
Text a foto: Kateřina Pavlíčková